Open Gaming Center

Nedávno mně navštívila moje “sestřenice” kvůli opravě počítače (resp. instalaci ovladačů k wifi kartě) a pomohla mi uvědomit si zvláštní věc. Přátelé a lidé kterými jsem obklopen mně vnímají jako usměvavého člověka, který se snaží každou špatnou věc otočit v humor, s každým problémem si poradí a když ne, tak ho prostě hodí za hlavu… Dochází mi že velká většina z těch věcí je jen vlastně ohromná přetvářka… a možná je na čase abyste vy, kteří mě znáte osobně mě poznali o něco lépe…

Jelikož jsem vyrostl v ne zrovna bohaté rodině, už na základní škole jsem měl spoustu “rodinných problémů”. Tam to také zřejmě všechno začalo. Vždycky jsem trpěl četnými zdravotními problémy, ale nikdy jsem nebyl z těch kteří by se litovali, fňukali, nebo se nechávali litovat. Všechny své zdravotní problémy jsem vzal tak jak byly a stále žiji, což je (myslím) to hlavní. Naopak jsem přišel na to, že když si budu umět ze svých problémů udělat srandu “budu ve skupině oblíbený” (až tak jednoduché o asi není ale zkrátka lidé vás radši vidí veselého a nepoznamenaného životem, než v depresích.

Umím si udělat srandu opravdu ze všeho a také jsem to praktikoval. Od rodinných problémů, přes nemoci, až po opravdu vážné problémy. Ať už kdokoliv narazil na jakkoliv smutné či nepříjemné osobní téma, naučil jsem se z toho elegantně vybruslit vtipem, takže rozhovory, které začínaly ponuře vždy končily smíchem všech zúčastněných. Bohužel mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo přerůst až v “nemoc” jak to mám dnes.

Jak to tak bývá, přetvářka totiž nikdy nevydrží věčně. Na to že je mi teprve devatenáct mám už myslím dost za sebou. Mamka byla dvakrát rozvedená, několikrát jsme se stěhovali, v rodině spousta běžných problémů, nedostatek peněz (ale kdo dnes nemá že…), alkoholismus a v neposlední řadě moje parádní feťácká sestřička, to je jen krátký výčet hlavních věcí na které jsem si vzpoměl.

Ať už přišlo cokoliv, zvládl jsem to. Všechno se ale změnilo minulý rok, kdy mamka zemřela na rakovinu (Z KOUŘENÍ, kdyby něco). Já jsem pořád stejný, pořád si ze všeho dělám srandu a usmívám se až si občas někteří lidé říkají jak to můžu všechno brát tak hrozně “cool” a v klidu. Díky bohu žijeme v době, kdy se lidé posuzují podle obalu.

Skutečnost je však úplně jiná. Ačkoliv to nikdo až na pár blízkých lidí nezaregistroval, můj život se od té doby hodně změnil.

Už od malička jsem se strašně bál smrti, ani ne tak vlastní (ta mě koneckonců vlastně ani nezajímá), ale smrti svých blízkých. Vždycky jsem kalkuloval s čísli, spočítal jsem si kolik je mamce, kolik je babičce a říkal jsem si že to je super, že ještě ve čtyřiceti budu mít mámu a moje děti budou mít babičku (je sranda že jsem takhle přemýšlel někdy v osmi letech). Život bohužel není rovnice, kde se dvě strany rovnají a všechno má svá přesná pravidla.

Bylo tolik věcí které jsem chtěl ještě udělat, nebo zažít. Které jsem chtěl mámě říct. Tolik věcí na které jsem se těšil. Miliony věcí které jsem pořád odkládal na později… A řekl jsem za svůj život hodně věcí které bych chtěl vzít zpátky… Kdo tohle nezažil, asi si to nedovede představit.

Bohužel jsem to od té doby “tak trošku” přestal zvládat. Od té doby se potácím mezi dvěma světy. Svět, který je naprosto prázdný, nic v něm není… Dokonce ani tma, prostě nic. Prázdný svět plný osamělých večerů, strávených tvrdou prací, nebo hraním počítačových her. Večerů, kdy když člověk přestane něco dělat, začne myslet na problémy. Svět, kde člověka budí ze spánku zlé sny a výčitky svědomí. Místo, kde občas máte pocit, že pokud vás neroztrhají na kusy vaše myšlenky a deprese, uděláte to nějakým jiným způsobem sami. Svět, kde stačí jedna myšlenka, nebo jedno hloupé slovo, které změní úsměv ve slzy.

Doufal jsem že časem se vše zlepší. Čas všechno zahojí, říkali všichni. Nemám ten pocit že se to lepší, ba právě naopak… Jak čas běží, přibývají jen další problémy a člověk nemá čas se oklepat z těch starých.

Druhý svět je docela, docela jiný. Svět kdy jsem se svojí přítelkyní, která jako jediná za mnou stojí ať už udělám jakoukoliv blbost. Svět kdy jsem ve škole a trávím čas se svými profesori a spolužáky. Se svými přáteli. (světe div se, ale já mám školu vážně rád, a dokonce mám rád i spoustu profesorů, nevím co mají pořád všichni proti škole, krom učení samozřejmě) Je to docela jiný svět, ve kterém si člověk na ten druhý ani nevzpomene, dokud se do něj nevrátí…

A teď nastává dilema - kdo jsem vlastně já? Jsem ten šťastný člověk v tom krásném barevném světě plném světel? Nebo jsem “ten emař sedící doma v koutku”? Opravdu tímhle projdou všichni? Opravdu to je pro všechny tak strašné jako pro mě? Samozřejmě že není, například mojí feťácké sestry se matčina smrt ani nedotkla, a to to byla vždycky “maminčina holčička”. Jen další parádní důkaz co udělají tvrdé drogy s člověkem.  Opravdu je tohle správně? Vážně se to mělo takhle stát? Bohužel si nejsem vůbec jistý jestli je to takhle správně a nebo “jsem to už neunesl” a trpím nějakou chorobou (pokud jsou tedy deprese stále choroba). Nedá se s tím nic dělat, jen čekat jak to všechno dopadne.

Ale aspoň jednu věc vím jistě, a tou je ta že moje přetvařovací technika rozhodně neni originální, všiml jsem si totiž že můj táta k tomu má taky velké sklony. Na pohřbu babičky, jeho matky letos v létě mi řekl “tak vidíš, teď jsme oba bez mámy”. PROSÍM, kdyby někdy někoho napadla podobná hláška v podobné situaci tak jí neříkejte, je to totiž minimálně na ránu pěstí.

Reklama