V posledních letech je velmi populární žánr katastrofických filmů. Těmto filmům samozřejmě předcházeli knihy a je známo že Karel Čapek byl první kdo tento žánr použil, víceméně je to tvůrce žánru.

Viděl někdo film Potomci lidí? Když jsem ho viděl, říkal jsem si jak je originální nápad postavit katastrofický film na tom že se lidem přestanou rodit děti… Jenže tohle se stalo zhruba v polovině knihy, která už je desítky let stará…

Nebo film terminátor - ačkoliv jde o akční filmy základní myšlenka je ta že lidé vymysleli inteligentní stroje a ty se proti nim zbouřili, stejně jako např. ve filmu Matrix. I pro nás v dnešní době je to velké scifi, ale opět to není originální téma, protože právě tohle je jedna z věcí ve kterých v R.U.R. jde.

Co z toho plyne? Cizinci nejsou originální… Zlaté české ručičky :-D.

Reklama

Snová paměť

To co se lidem zdá a jak často se jim to zdá je různé, člověk od člověka. Někteří lidé mají své sny rádi, ale mají je málo kdy, jiní lidé mají noční můry a chtějí se jich zbavit. Někdo tvrdí že má několik snů týdně, někdo že je rád že jich má pár do roka…

To že se vám nezdají sny ale není pravda. Je to spíš věc mozku a toho že si své sny nepamatujete. Většina lidí si pamatuje hlavně ty intenzivní sny a pak občas nějaké záblesky z nějakých “slabších snů”. Ovšem ve chvíli kdy jsem začal snovou paměť cvičit, zjistil jsem nejen že mám sny každý den, ale že jich dokonce mívám i několik.

Jak zvýšit svoji schopnost pamatovat si sny si povíme v příštím díle, nyní přetěžovat informacemi.

Lucidní snění

Konečně jsme u té důležité věci. Většina lidé mi řekla že ve svých snech si spíš než jako herci připadají jako když koukají na film který běží podle sepsaného scénáře… a i když jim po probuzení dochází že to byl sen, ve snu se zachovají tak jako by to byla realita bez sebemenších pochybností. Ve snech ale nemusíme být pouze diváky, vaše sny můžete ovládat a měnit. A to nejen to jak se ve snu zachováte, ale i to jak svět bude vypadat a co se v něm stane, přesně jako hlavní hrdinové ve filmu počátek.

Tomuto jevu se říká lucidní snění. Děfinice lucidního snění (dále jen LD, podle celosvětové zkratky ze slov Lucid Dreaming) by byla

Je to sen, kdy si uvědomíte že to není skutečnost, ale sen, vlastně se ve snu probudíte a ve chvíli uvědomění máte možnost své sny přetvářet.

Samozřejmě to nutně nemusí být ohromná náhoda, to že si uvědomíte že sníte, ale také (asi jako všechno) se to dá naučit. Existují věci, které jsou ve snech velmi rozdílné oproti realitě. Například takové nápisy. Naučil jsem se v reálném životě číst většinu nápisů které během dne potkám, zapamatovat si je a po chvíli si je přečíst znova. Ve snech jsou nápisy velmi nestabilní, takže se často stane že po chvíli je nápis úplně jiný. Nefunguje to jen tak že se takhle přesvědčím že nespím, ale jsem ve skutečném světě, nýbrž i obráceně. Pokud máte sen a jste zvyklí se dívat na nápisy pro ověření reality je pravděpodobné že to uděláte ze zvyku i až se vám bude zdát sen. Ve chvíli kdy zjistíte že nápis se změnil ve snu vám dochází že tohle není realita a můžete ji utvářet.

V některém ze svých dalších článků popíšu těchto “snových jevů” víc, ale toto nám pro úvod stačí. V případě že byste chtěli studovat rychleji než já budu psát, problematikou LD se zabývá slušné množství webových stránek a knih, takže vám nic nebrání :-).
Reklama

Jel jsem od přítelkyně z vesničky nedaleko strakonic kde jsme trávil silvestr. Normálně si kupuji jízdenku z automatu/trafiky za 38 Kč na šest pásem a 150 min. Ve stanici Anděl se udělala před automaty pěkná fronta a tak jsem čekal než si budu moci koupit lístek. V kapse jsem měl poslední padesátikorunu.

Tam kde jsem stál já byly v řadě tři automaty na jízdenky… ze všeho nejdřív jsem si všiml že tam nevidím svůj lístek za 38 Kč. Zavolal jsem tedy přítelkyni na kolik že pásem je ten lístek co si kupuji, abych věděl jestli ho zdražili nebo jen trpím svojí klasickou slepotou.

Zrak mě však nešálil, jízdenka nestála 38 Kč, ale 46 Kč, čili o celých 8 Kč dráž. Slyšel o tom někdo něco? V televizi nebo na nějaké rádiové stanici? Já tedy ne. Ptal jsem se kamaráda průvodčího který náhodou jel stejným vlakem jako já a zjistil jsem že on to ví od lidí co jezdí vlakem a ví to necelých šest hodin.

Krom tohoto “podělu” jsem narazil hned na další - tam kde jsem byl já byly tři automaty a halda lidí. První automat na lístky nefungoval. Druhý automat taky ne a třetí prodává jen asi čtyři druhy jízdenek, pro mě všechny nepoužitelné. Takže jsem musel na vlastní riziko vyrazit přes “placenou” část metra na druhou stranu, kde jsem doufal že naleznu funkční automat.

Cesta na druhou stranu a zpět na nástupiště mi díky jezdícím schodům zabrala zhruba dvanáct minut, díky tomu jsem asi o čtyři minuty nestihl vlak a ještě jsem hodinu čekal na nádraží…

Dámy a pánové, tomu se říká “opravdovej poděl”.

Vzniklo to tak že jsem napsal skript který měl psát všem uživatelům a email jsem rozeslal když už jsem si myslel že skript funguje (budu si pamatovat že když upravuji cizí skript u kterého si nejsem jistý jak funguje, budu to radši dělat na domácím serveru :-D). Takže nejen že všem přišel email několikrát (rekord je tuším něco kolem třiceti mailů), ale všichni regisrovaní zároveň viděli i emaily svých spoluhráčů.

Na našem serveru to naštěstí zase tolik nevadí, protože registrovaní uživatelé vidí mnohem víc než jen vaši adresu, ale na jiných stránkách na kterých pracuji by to mohl být opravdu vážný problém.

Proto se všem “postiženým” touto katastrofou omlouvám. Vyhlášení vítěze očekávejte dnes, ale vítězi budu raději psát z osobního mailu :-D.

Jak jistě všichni vědí, Windows 7 je operační systém, který vám umožní dělat s počítačem co si zamanete /co potřebujete, stejně jako třeba GNU/Linux, MAC OS X, nebo třeba Free BSD. Můžete hrát hry, prohlížet internet, pracovat s kanceláří prostě všechno. A tady jsem narazil u Windowsu 7 na malý háček.

Vezmeme to ale z druhého konce. Jistě si většina lidí vzpomíná jak vypadaly staré verze Windows (od 95, 98, přes Milenium, 2 000, XP, Vista a 7. Jistě mi všichni dají za pravdu že vzhled a design systému jako takového šel mílovými kroky v před ruku v ruce s každou novou verzí Windows. Co dodat, Microsoftí designéři se toho prostě nebojí a odvádějí skvělou práci. Ve Vistách a Windows 7 dokonce přidali hezké grafické efekty, které velmi zpříjemňují práci s počítačem.

Nyní se podíváme na GNU/Linux. Ten už cca od roku 2 000 může vypadat nějak takhle:

Naštěstí je velmi důležité slovo může. Protože jsem se v životě přesvědčil že o tyhle “grafické featury” většinou stojí lidé kteří počítačům rozumí jen málo, například prochází internet (rozhodně takhle přehnané nastavení grafických efektů). Počet a intenzia efektů se dá přirozeně nastavit, nebo úplně vypnout (resp. vůbec si je nemusíte instalovat), v tom je ta krása linuxových distribucí. I nejnovější verzi Ubuntu rozběhnete na starém počítači který má 32MB paměti na grafické kartě.

A tady je právě háček. Když si nainstalujete Linux a nemáte zrovna nějakou integrovanou Intel kartu, ale třeba kartu od Nvidie, musíte si nainstalovat ovladače. Bez ovladačů systém funguje kompletně plynule, jediné co vám bez ovladačů nefunguje jsou hry a 3D aplikace.

Oproti tomu když máte čerstvě nainstalovaný windows a nemáte ještě ovladače na grafickou kartu, často se vám seká i listování skrz internetové stránky. Díky bohu nikdy nebyl problém si ovladače stáhnout a nainstalovat. Bohužel u Windows 7 tento problém je.

Minimální nároky na grafickou kartu win 7 je totiž podpora direct X 9 + 128 MB paměti na kartě. Takže to v praxi znamená že pokud máte v počítači GeForce 4400 jako můj kamarád, tak si ovladače nennainstaluje, byť by chtěl jen prhlížet internet, protože tím že jeho grafika nemá dostatek paměti ani nemá svou verzi ovladačů pro Windows 7.

A tohle mi přijde jako vtip - Windows je operační systém, ne počítačová hra ne? To by člověk skoro řekl že uzavřeli smlouvu s výrobci HW. Každopádně Microsoft nemůže očekávat že někdo, zvláště já budu podporovat systém.

Reklama

Jelikož jsem vyrostl v ne zrovna bohaté rodině, už na základní škole jsem měl spoustu “rodinných problémů”. Tam to také zřejmě všechno začalo. Vždycky jsem trpěl četnými zdravotními problémy, ale nikdy jsem nebyl z těch kteří by se litovali, fňukali, nebo se nechávali litovat. Všechny své zdravotní problémy jsem vzal tak jak byly a stále žiji, což je (myslím) to hlavní. Naopak jsem přišel na to, že když si budu umět ze svých problémů udělat srandu “budu ve skupině oblíbený” (až tak jednoduché o asi není ale zkrátka lidé vás radši vidí veselého a nepoznamenaného životem, než v depresích.

Umím si udělat srandu opravdu ze všeho a také jsem to praktikoval. Od rodinných problémů, přes nemoci, až po opravdu vážné problémy. Ať už kdokoliv narazil na jakkoliv smutné či nepříjemné osobní téma, naučil jsem se z toho elegantně vybruslit vtipem, takže rozhovory, které začínaly ponuře vždy končily smíchem všech zúčastněných. Bohužel mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo přerůst až v “nemoc” jak to mám dnes.

Jak to tak bývá, přetvářka totiž nikdy nevydrží věčně. Na to že je mi teprve devatenáct mám už myslím dost za sebou. Mamka byla dvakrát rozvedená, několikrát jsme se stěhovali, v rodině spousta běžných problémů, nedostatek peněz (ale kdo dnes nemá že…), alkoholismus a v neposlední řadě moje parádní feťácká sestřička, to je jen krátký výčet hlavních věcí na které jsem si vzpoměl.

Ať už přišlo cokoliv, zvládl jsem to. Všechno se ale změnilo minulý rok, kdy mamka zemřela na rakovinu (Z KOUŘENÍ, kdyby něco). Já jsem pořád stejný, pořád si ze všeho dělám srandu a usmívám se až si občas někteří lidé říkají jak to můžu všechno brát tak hrozně “cool” a v klidu. Díky bohu žijeme v době, kdy se lidé posuzují podle obalu.

Skutečnost je však úplně jiná. Ačkoliv to nikdo až na pár blízkých lidí nezaregistroval, můj život se od té doby hodně změnil.

Už od malička jsem se strašně bál smrti, ani ne tak vlastní (ta mě koneckonců vlastně ani nezajímá), ale smrti svých blízkých. Vždycky jsem kalkuloval s čísli, spočítal jsem si kolik je mamce, kolik je babičce a říkal jsem si že to je super, že ještě ve čtyřiceti budu mít mámu a moje děti budou mít babičku (je sranda že jsem takhle přemýšlel někdy v osmi letech). Život bohužel není rovnice, kde se dvě strany rovnají a všechno má svá přesná pravidla.

Bylo tolik věcí které jsem chtěl ještě udělat, nebo zažít. Které jsem chtěl mámě říct. Tolik věcí na které jsem se těšil. Miliony věcí které jsem pořád odkládal na později… A řekl jsem za svůj život hodně věcí které bych chtěl vzít zpátky… Kdo tohle nezažil, asi si to nedovede představit.

Bohužel jsem to od té doby “tak trošku” přestal zvládat. Od té doby se potácím mezi dvěma světy. Svět, který je naprosto prázdný, nic v něm není… Dokonce ani tma, prostě nic. Prázdný svět plný osamělých večerů, strávených tvrdou prací, nebo hraním počítačových her. Večerů, kdy když člověk přestane něco dělat, začne myslet na problémy. Svět, kde člověka budí ze spánku zlé sny a výčitky svědomí. Místo, kde občas máte pocit, že pokud vás neroztrhají na kusy vaše myšlenky a deprese, uděláte to nějakým jiným způsobem sami. Svět, kde stačí jedna myšlenka, nebo jedno hloupé slovo, které změní úsměv ve slzy.

Doufal jsem že časem se vše zlepší. Čas všechno zahojí, říkali všichni. Nemám ten pocit že se to lepší, ba právě naopak… Jak čas běží, přibývají jen další problémy a člověk nemá čas se oklepat z těch starých.

Druhý svět je docela, docela jiný. Svět kdy jsem se svojí přítelkyní, která jako jediná za mnou stojí ať už udělám jakoukoliv blbost. Svět kdy jsem ve škole a trávím čas se svými profesori a spolužáky. Se svými přáteli. (světe div se, ale já mám školu vážně rád, a dokonce mám rád i spoustu profesorů, nevím co mají pořád všichni proti škole, krom učení samozřejmě) Je to docela jiný svět, ve kterém si člověk na ten druhý ani nevzpomene, dokud se do něj nevrátí…

A teď nastává dilema - kdo jsem vlastně já? Jsem ten šťastný člověk v tom krásném barevném světě plném světel? Nebo jsem “ten emař sedící doma v koutku”? Opravdu tímhle projdou všichni? Opravdu to je pro všechny tak strašné jako pro mě? Samozřejmě že není, například mojí feťácké sestry se matčina smrt ani nedotkla, a to to byla vždycky “maminčina holčička”. Jen další parádní důkaz co udělají tvrdé drogy s člověkem.  Opravdu je tohle správně? Vážně se to mělo takhle stát? Bohužel si nejsem vůbec jistý jestli je to takhle správně a nebo “jsem to už neunesl” a trpím nějakou chorobou (pokud jsou tedy deprese stále choroba). Nedá se s tím nic dělat, jen čekat jak to všechno dopadne.

Ale aspoň jednu věc vím jistě, a tou je ta že moje přetvařovací technika rozhodně neni originální, všiml jsem si totiž že můj táta k tomu má taky velké sklony. Na pohřbu babičky, jeho matky letos v létě mi řekl “tak vidíš, teď jsme oba bez mámy”. PROSÍM, kdyby někdy někoho napadla podobná hláška v podobné situaci tak jí neříkejte, je to totiž minimálně na ránu pěstí.

Reklama

modem Huawei od O2

Rozchození wifi na modemu je jednoduché, popíšu ho v několika krocích tak jak jsem si wifi nastavil já. V případě že nebude něco jasné, můžete se zeptat pomocí komentáře.

Pro rozchození wifi, je nejjednodužší, připojit se k modemu pomocí normálního kabelu (UTP) aby bylo možno jej nakonfigurovat. Stačí spojit jeden z kabelů (např. ten žlutý, zezadu modemu ho zapojte do slotu se znakem “@”) s počítačem, zapojit modem do elektřiny, připojit ještě kabel telefonní linky a zapnout. Pokud vám na počítači bliká síťová karta a na modemu kontrolka počítače, uspěli jste ;).

Dále si otevřete nějaký webový prohlížeč (Firefox, Opera, Explorer…) a jednoduše zadejte do adresního řádku následující adresu (můžete ji rovnou zkopírovat odsud):

http://10.0.0.138

Poté vám vyskočí žádost o jméno a heslo pro nastavení modemu. V 99.9% fungují údaje uvedené níže (jsou původní z uživatelského manuálu), nebudou fungovat pouze v případě že jste je měnili. V takovém případě by mohlo pomoci vyresetování přístroje.

jméno: admin
heslo: admin

Poté se ocitnete na hlavní stránce nastavení vašeho modemu. Zde máte opravdu širokou paletu možností nastavení všeho na co si vzpomenete, ale budeme se věnovat pouze nastavení wifi.

Zvolený typ nastavení

Nejdříve si řekneme jak vlastně bude připojení fungovat. Osobně volím možnost udělat otevřený wifi bod, tzn. že se bude moci připojit každý bez jakéhokoliv hesla, s tím že si nastavím připojení jen pro konkrétní počítače (takže nikdo kdo nemá můj počítač který má nastavený přístup k internetu se přes můj přípojný bod nedostane, ačkoliv není zaheslovaný). Tento způsob jsem zvolil protože je velmi pohodlný, rozhodně pohodlnější než zadávat čtyřiadvacetimístnou kombinaci čísel a písmen jako heslo.

Takže - v levém menu klikněte na Basic. Rozjede se vám podnabídka, kde klikněte na předposlední možnost - Wireless Lan. Vyskočí vám jednoduchá konfigurační tabulka (ukázka níže).

Konfigurační tabulka

Tabulka je rozdělena do tří kategorií - Wireless settings, Advancet settings a Wireless MAC adress filter.

Nejdříve ve Wireless settings, hned na prvním řádku - Access point přepněte na enable. Tím zapnete vysílání a přijímání wifi signálu vaším modemem.

Další volby jsem neměnil, ale měli byste je mít nastaveny stejně jako já. O pár řádků níže je SSID - sem zadejte jméno svého přípojného bodu. Můžete zvolit dle libosti, ale volil bych bez diakritiky.

Poslední v kategorii je Authentication Type, zde vyberte OpenSystem.

Přiznám se že kategorii Advanced settings vůbec nerozumím a proto bych nedoporučoval sahat do toho co tam je, já jsem ponechal původní nastavení a funguje vše bez problémů.

Poslední velmi důležitá kategorie je Wireless MAC adress filter.

Na prvním řádku Active vyberte Enable, tím povolíte filtrování MAC adres. Na druhém řádku Action vyberte Allow association, tím řeknete modemu že níže uvedené MAC adresy má pustit na internet a ostatní ne.

Zjištění MAC adresy vašeho počítače

Tento krok je bohužel trošku složitější a systém od systému se liší. Nejprve je potřeba mít vůbec v počítači nainstalované ovladače na wifi kartu. Většina notebooků má někde přepínač, kterým se dá wifi karta zapnout, v případě že vám svítí na notebooku kontrolka máte ovladače funkční. Pokud jste již dali uložit nastavení, tak byste dokonce měli vidět váš bod v nabídce bezdrátových sítí (pokud máte kartu zapnutou a funguje správně). V případě že vám nesvítí kontrolka, počítač wifi vůbec neregistruje a ani po uložení nastavení modemu svůj bod nevidíte, je potřeba nainstalovat ovladače pro vaši kartu. V případě že nemáte instalační disky od počítače, nezbývá vám než si nějaké vygooglit.

Kdybych například já hledal ovladače pro svůj notebook zadal bych do googlu Lenovo R61i wifi driver download. Linuxové distribuce mají ale naštěstí většinu ovladačů už po instalaci.

V případě že máte wifi kartu zapnutou a kontrolka vám svítí pokračujte dalším krokem.

Pro MS Windows

Návod je pro Windows XP, na Windows 7 nebo Vistách se může lišit, tak mě prosím nekamenujte. Nejdříve klikněte na základní nabídku Start->Spustit. V případě že zde spustit nemáte (s tím jsem se setkal v nějaké novější verzi windows, akorát nevím ve které), musíte někde ve startu najít příkazový řádek. Pokud vám vyskočilo okýnko co že to chcete spustit jednoduše do něj napište cmd a stiskněte enter.

Vyskočí vám okno velmi podobné tomu níže. Do něj nyní napište ipconfig /all (můžete opět kopírovat a vložit pomocí pravého tlačítka myši nebo shift+insert) a opět dejte enter.Bohužel si nejsem moc jistý jak moc windows počeštil příkazovou řádku, ale výpis je zase rozdělen do několika kategorií. V angličtině (jako na obrázku) se naše kategorie jmenuje Ethernet adapter wireless network connection, v češtině to pravděpodobně bude adaptér bezdrátového připojení nebo něco v tom smyslu. V případě že nemáte wifi kartu zapnutou, tak tam tuto kategorii ani neuvidíte!

Důležitý je řádek, který je červeně podtržený (česky tam pravděpodobně bude fyzická adresa). Tak jak tam je, akorát místo pomlček udělejte dvojtečky (:) ji opište do políčka na řádku #1 v konfigurátoru. Poté klikněte na tlačítko Submit, kterým uložíte nastavení. Nyní byste se měli bez problémů připojit pomocí wifi. Nastavit takto lze až osm počítačů.

Výpis z ipconfig

GNU/Linux

Na Linuxu je to velmi obdobné, prostě do příkazové řádky zadáte ifconfig a opíšete fyzickou adresu síťové karty (bude tam uvedena jako wan, wlan, wlan0, nebo tak nějak).

Pak už jen stačí přepsat adresu síťové karty na řádek #1 v konfigurátoru a kliknout na submit pro uložení. Nastavit takto lze až osm počítačů.
Reklama

Ano, je to přesně tak. Ačkoliv je náš server neziskový, máme občas možnost poskytnout našim hráčům i nějaké ty dárky, jako kredity, nebo herní hardware. Tentokrát ale nejde o žádný turnaj v počítačové hře, jediné co musíte udělat pro svou účast v soutěži je zaregistrovat se na našich stránkách a pak už jen čekat na slosování.

O co se bude hrát

O málo ale aspoň něco. Výherce dostane 100 GB kreditu na share-rapid.com, který pak může použít pro stahování s neomezenou rychlostí.

Kdy

Slosování proběhne 21. prosince, výsledky budou vyvěšeny na stránkách v odpoledních hodinách.

Jak proběhne slosování

Velmi jednoduše. Generátor náhodných čísel určí jednoho z registrovaných na našich stránkách. Jelikož podmínkou registrace není zadání emailu, může se stát že výherce nebude mít zadánu emailovou adresu. V takovém případě se losuje znovu, dokud to nepadne na někoho kdo adresu zadanou má. Lidí bez zadané adresy naštěstí není mnoho :-).

Všem hráčům přejeme hodně štěstí!

Reklama

Již minulý rok začala naše škola používat tzv. “elektronickou žákovskou knížku”. Někteří profesoři dokonce říkali že rodiče díky tomu nemusí rodiče chodit na schůze rodičovského sdružení. Pravdou bylo že někteří profesoři s přidáváním známek značně otáleli, takže pokud si člověk nevedl studijní průkaz tak “byl v lese”. Někteří profesoři tam nezadali i měsíce staré známky.

Další novinkou byla už tehdy elektronická třídnice, do které mohli už v té době rodiče nahlédnout (a měli tam online vidět zdali je dnes jejich dítě ve škole nebo ne). Studenti měli první den strach, hned druhý ale slavili - elektronická třídnice totiž byla jen připravená na další školní rok.

Další školní rok je tu a s ním přichází i nová elektronická třídní kniha. Ta papírová je navždy pryč. Elektronická třídnice má však řadu nesporných nevýhod.

V prví řadě jsou třídní knihy stejně v papírové podobě na dlouhou dobu archivovány, tudíž se na konci školního roku bude muset stejně výpis ze třídnice vytisknout a archivovat.

Dalším problémem je že tím že s sebou nenosíme třídní knihu, nemají profesoři k dispozici náš seznam třídy. Někteří, ti profesoři kteří berou svoji práci vážně si již vyrobili své vlastní seznamy tříd, jiní prostě budou věřit slovům studentů. Jeden můj bývalý spolužák (který bohužel letos neprošel přes reparát) využíval chaosu během školního dne a snažil se nepozorovaně odcházet během vyučování. Učitelé na jejichž hodiny “najednou chyběl” si to brali velmi osobně a nechápali ho. Škoda že odešel, tohle by pro něj totiž byl druhý vánoční dárek.

Elektronická třídní kniha dostupná on-line je naprosto výborný nápad, hlavně díky možné kontrole ze strany rodičů, stejně jako elektronická žákovská knížka. I když si spousta lidí nemyslí že by museli být kontrolováni a spousta rodičů si zase nemyslí že je nutné aby kontrolovali své děti, existují specifické případy kdy je to prostě důležité.

Jediným zásadním problémem je technické vybavení. Většina profesorů má počítač pouze v kabinetu, málokdo v učebně, takže si většina profesorů prostě musí psát účast na papír a pak to do počítače přepisovat. Ideální by bylo buď kdyby vedení pokrylo celou školu wifi signálem a profesoři by měli vlastní notebooky, nebo ještě lepší možnost by byla že by každý profesor měl svůj notebook pracovní.

Žijeme v době malý levných zařízeních, známých též jako netbooky. Myslím si že takový netbook je pro tuto činnost naprosto dostačující. Netbook stojí většinou pár tisícovek i s operačním systémem (je možno jej pořídit i s Linuxem). I když vím že české školství na tom není vůbec dobře a naše škola také ne (vždyť si musí přivydělávat hotelem a veřejnou jídelnou), myslím že větší nákup těchto malých notebooků by se určitě vyplatil, ušetřil by profesorům spoustu práce.

Bohužel na profesory nikdo, NIKDO kdo by to měl v popisu práce nemyslí, jinak by teď všichni profesoři na naší škole měli notebooky, nebo počítač v každé učebně (to by takový problém nebyl) a státní maturity a papírování kolem nich by také vypadalo úplně jinak.

Reklama

Dropbox je velmi šikovná utilitka běžící jak na MS Windows, tak GNU/Linux, MAC OS X a pro mobilní telefony. Prvním krokem je registrace, jednoduše zadáte e-mailovou adresu (funguje jako přihlašovací jméno), heslo a jste zaregistrováni.

Další důležitou věcí k dokončení registrace je instalace Dropbox daemona alespoň na jednom zařízení. Ten vytvoří speciální složku. Její umístění si můžete vybrat, ale na GNU/Linuxu je to standardně ~/Dropbox. Po spuštění daemona uvidíte v liště tray iconu dropboxu. Jedním kliknutím na tuto ikonu se dostanete do výše popsané složky.

Cokoliv uložíte do této složky se na pozadí bude nahrávat také na váš „virtuální disk“, který máte u dropboxu. Jediné jak poznáte že zrovna probíhá upload souborů (u většiny lidí to bude trvat déle než kopírování do složky, to dá rozum) jsou dvě kroužící šipky u ikony (běžně používané pro synchronizaci). V případě že nad ikonou zastavíte, uvidíte jakou rychlostí upload jede a kolik času/souborů ještě zbývá.

Velkou nevýhodu v tomto směru mají uživatelé s ADSL internetem od O2, ten má totiž opravdu velmi pomalý upload (ve všech rychlostech), takže zálohování velkých souborů může opravdu trvat i několik hodin. Je sice pravda že tato činnost na počítači skoro není poznat, ale musíte ho minimálně nechat zapnutý a připojený k internetu (nebo nechat program ať si upload dokončí jindy).

Uvedu jednoduchý příklad jak se dá Dropbox využít ve škole. Např. moje přítelkyně si nosí do školy notebook, ale pokud je doma, všechnu práci do školy dělá na stolním počítači. Nyní jí stačí si dokumenty jednoduše uložit do Dropboxu, ve škole se připojit s notebookem na internet a nové soubory se jí stáhnou samy. Navíc máte i příjemnou možnost si své soubory pomocí přihlašovacích údajů stáhnout odkudkoliv skrz velmi jednoduché a intuitivní webové rozhraní.

Možná již někoho při čtení tohoto článku napadlo zdali je tato služba zpoplatněná a kolik máte prostoru. Po bezplatné registraci získáte 2GB prostoru pro své soubory. V případě že jste se zaregistrovali za pomoci pozvánky ze systému Dropbox, získáte 250 MB jako bonus. Po tom co k dropboxu připojíte alespoň dvě zařízení (třeba dva počítače) získáte dalších 250 MB. A konečně za každého člověka kterému pošlete pozvánku a on se zaregistruje a BUDE POUŽÍVAT PROGRAM (musí ho alespoň nainstalovat a zadat přihlašovací údaje jinak se vám prostor nepřipíše) získáte dalších 250MB (dotyčný zaregistrovaný taktéž získává touto registrací 250 MB prostoru navíc). Takto lze rozšiřovat váš účet až do 8GB.

Další možností je si Dropbox zaplatit. O této možnosti uvažuji i já, protože je opravdu spousta věcí které bych si jako „zodpovědný programátor“ měl zálohovat (což bohužel nedělám). V takovém případě stojí účet s 50 GB 9.99 $ na měsíc (necelých dvě stovky, to je příjemná cena), nebo 100 GB za 19.99 $.

Další skvělou věcí je že ve složce Dropboxu je standardně složka Public. Soubory které do této složky nahrajete můžete veřejně sdílet. Nikdo nemá práva na to procházet vaše osobní soubory (ani v této složce), ale máte možnost si na tyto soubory vygenerovat odkazy ke stažení. Ty poté můžete rozesílat emailem, umístit je na web, nebo třeba na svůj facebook.

I když nejde o převratně nový způsob zálohování a přenášení souborů, kombinace funkcí tohoto programu je opravdu užitečná. Navíc bezplatný účet poskytuje dle mého názoru dost prostoru pro normálního člověka. Mě by sice ty 2 GB prostoru nestačily pravděpodobně ani na fotky, většina lidí snad nemá takové množství dat.

Jedinou takovou nevýhodou Dropboxu je fakt že se zálohují jen soubory ve složce Dropbox. To v praxi znamená že máte v počítači soubory alespoň dvakrát. Například já mám své fotky jednou nahrané zabalené v Dropboxu a jednou rozbalené ve složce fotky. Při dnešních velikostech pevných disků to sice není tak zásadní problém, ale já mám na svém pracovním PC 120 GB disk. Vždycky jsem si myslel že pokud člověk na počítači nehraje hry tak velký disk nepotřebuje. To jsem se ale zmýlil. I na práci je potřeba hodně prostoru a 120 GB disk je na práci prostě málo.

Další skvělou vychytávkou Dropboxu je funkce podobná Timemachine známé například z MAC OS X. Když budete upravovat jeden soubor, nebude se vždy celý přepisovat, ale uloží se pouze změny v souboru. Díky tomu máte k dispozici všechny předchozí verze jakéhokoliv souboru skrz webové rozhraní.

Kdyby náhodou někdo chtěl poslat pozvánku do tohoto systému a získat 250 MB bonus (a také pomoci mě získat dalších 250 MB) můžete mi napsat na petruzalek.jakub(zavináč)gmail.com. Také všem doporučuji se podívat na zábavné video níže, které názorně popisuje funkce Dropboxu.